
NÁZVY V OSTATNÍCH JAZYCÍCH
Gemeine Birke, Hängebirke, Sandbirke, Weißbirke (D); boulenu commun (F); common biích (GB); bříza běkokorá (CZ, SK); betula bianka (I); berken (NL); mesteacan verucos (RO); abedul (E); fehér nyir (H); breza (SLO/HR).Výskyt
Evropa, Asie až Japonsko; severní hranice 60 až 65º severní šířky (Norsko, Švédsko, Finsko, Rusko), jižní hranice: severní Portugalsko, východní Pyreneje, jižní okraj Alp, Srbsko, pohoří Rodopy, stepní oblasti Ruska; má nepatrné nároky na půdu a klima; na suchých půdách, ve stepních oblastech, na chudých a suchých vřesovištích, vyhýbá se stagnující vlhkosti; roste vtroušeně nebo ve skupinách, volně podél cest, v příkopech, na zahradách a v parcích.
Popis
Barva: dřevo nažloutle bílé, načervenale bílé až světle nahnědlé, ve stáří má fakultativní tmavě hnědé až hnědé jádro
Textura: stejnoměrná, fládrovaná (tangenciální řez), lehce pruhovaná (radiální řez), také plamenitá (tangenciální řez), kořenicová (tangenciální řez), lesklá, dekorativní.
Jiné údaje
Černé suky jsou zpravidla spojeny s hrubou stavbou letokruhů; ve střední Evropě jsou břízy s hrubou kůrou často plamenité, v severní Evropě a Rusku také s hladkou kůrou; důkazem plamenitosti jsou tangenciální praskliny; doporučuje se zimní kácení, hrubé odkornění, rychlý pořez v kůře, postřik nebo uložení ve vodě; řezivo vzdušně uložit, použít tenké proklady, chránit proti slunečnímu záření, ochránit čela; březové dřevo je možno plastifikovat čpavkem a zhutnit lisováním a válcováním na různý stupeň hustoty a sušením s umělými pryskyřicemi a kovy dále modifikovat; významná je loupaná kořenicová bříza ze severoevropských zemí na vnitřní vybarvení; nahnědlé „dřeňové skvrny" se nemusí posuzovat jako vada dřeva; dále se dřevo dobře krájí, soustruží, řeže, moří a lakuje, špatně štípe; přibarvením lze imitovat třešeň, ořech a mahagon; tmavnutí pod lakem zamezí použitím UV-absorbéru. Bříza je tedy vhodná pro více úžití, včetně dřevěných podlah.
DALŠÍ DŘEVINY


























